čtvrtek 11. června 2015

Adlinka - vyprávění čtvrté

VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ
O tom, jak honili duhu, o krásném kopci a ještě hezčím nápadu

  Adlinka a Modré To byli na cestě skoro celý den, ale duhu ne a ne chytit. Snažili se trochu vyptávat, jestli ji někdo nepotkal, ale marně. Smutní z toho ale nebyli, šlo se jim pěkně, sluníčko je hladilo a měli si tolik co povídat. Najednou, jak tak koukali, kde co lítá, a vůbec ne před sebe, div nenarazili do skály nebo hory. Inu, vy byste tomu řekli větší kámen obrostlý trávou a s chutí byste si na něj vylezli a seskočili zas dolů, ale nesmíme zapomínat, že Adlinka a Modré To byli malinkatí      a jako skála pro ně ten kámen docela jistě byl. A tolik se jim zalíbil.
 ,,Modré To," volala Adlinka, ,,pojď, musíme tam vylézt. Třeba odtud uvidíme něco krásného!" ,,Ano," vzpomnělo si Modré To, ,,třeba odtud uvidíme duhu a ona zas mě a přiletí!" A tak začali stoupat nahoru. S vozíkem jim to šlo těžko a pomalu, ale nedali se a když už sluníčko pomalu zapadalo, vyškrábali se až na vrchol. Podívali se dolů pod sebe a museli se pochválit. ,,To jsme ale šikovní, Adlí!" radovalo se Modré To. Adlinka se rozhlížela kolem sebe. ,,Už je skoro tma, musíme najít nějaký přístřešek, kde bychom mohli spinkat."
   A opravdu. Za chvilku objevila krásný koutek, kam svítilo sluníčko, ale nefoukal vítr, tři kameny vedle sebe a na nich stříška z větviček a mechu, zkrátka a dobře úplný domeček. Adlinka se zhluboka nadechla, jako by chtěla nabrat odvahu, a vydala se dovnitř na průzkum.
  Doupátko vypadalo opuštěně, ale ne jako by odtud někdo odešel, vypadalo to, že v něm ještě nebydel nikdy nikdo. Adlinka chvíli dumala, jak je to možné, že si někdo postaví domeček a přitom se do něj vůbec nenastěhuje, ale její hlavička byla na takové myšlenky moc malá a uťapaná, a tak si jen řekla: ,,A co? Tak budeme úplně první, kdo tu kdy bydlel."
  A dobře udělala, protože by ji určitě nikdy nenapadlo, že kromě malých zvířátek a různých bytůstek jsou na světě taky bytosti obrovské, kteří si říkají lidé, a mezi nimi jsou trošku míň obrovské bytosti, jejich mláďátka, kterým oni říkají děti. A ty děti moc rády v lese a vůbec všude na výletech staví domečky z listí, z mechu a z větviček, aby tam mohli bydlet skřítci, a přitom nikdy žádného neviděly a možná, že ani vůbec žádní skřítci nejsou - zato Adlinka a jiné bytůstky, o kterých jste, milé děti, nikdy ani neslyšely, ale které existují určitě, ty domečky občas najdou a moc rády se v nich zabydlí.
  Adlinka přivolala Modré To a spolu si vlezli do domečku. Modrému Tomu se líbil úplně stejně jako Adlince. ,,Měli bychom mu nějak říkat," napadlo Modré To, ,,abychom na něj nikdy nezapomněli a abychom poznali, že mluvíme zrovna o něm." Adlinka se rozhlížela a tykadla se jí třepala od přemýšlení. ,,Už vím, je to takové doupátko, tak mu tak můžeme říkat!" Modré To se zaradovalo: ,,Adlí, to je krása, kolik ty máš nápadů! Takové jméno jsem určitě taky mělo na mysli, ale ne a ne ho z té hlavičky dostat ven. Doupátko! Jakpak se ti to líbí, Doupátko naše milé?"
   Chaloupka mlčela, inu, tak už to chaloupky dělávají, ale oba kamarádi si to vyložili jako souhlas. Byli už hodně uťapaní, a tak jen snědli kousek švestky a spěchali vyzkoušet postýlky z mechu. Jak těm se tu noc spalo!
  Modré To mělo své zvláštní modré sny, ve kterých létalo po obloze a plavilo se po všech potůčcích a řekách až do veliké tmavě modré vody, která šplouchala a voněla a byla celá slaná, protože to bylo moře, a najednou ta voda zesládla, zavoněla víc a ještě víc ztmavla a stala se z ní povidla a Modré To v nich plavalo a nemohlo si je dosyta užít, bylo celé od povidel, ale vůbec mu to nevadilo, naopak, bylo z toho nadšené a šťastné. A pak už jen padalo a padalo, ale kupodivu zpátky nahoru na oblohu, padalo tak dlouho, dokud se neprobudilo.
   Adlinka měla sny barevnější, ale taky víc pozemské, vždyť celá Adlinka patřila na zem. Chodila kolem louky, a ta louka byla celá zlatožlutá, Adlinka se z ní radovala, ani nevěděla, proč. Najednou se u ní objevilo moc zvláštní stvoření, celé jako pozašívané nebo záplatované a celé jako by se vyválelo v krabičce s vodovkami, tak bylo pestrobarevné! A divné bylo, jen co je pravda, ale Adlinka se ho jaksi nebála. Začali spolu tancovat a skákat tím zlatem, že to Adlinku tak zmohlo, až z toho usnula i ve snu a probudila se, až když už sluníčko svítilo a hřálo až dovnitř Doupátka.

pátek 17. dubna 2015

Adlinka - vyprávění třetí

VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ
O Adlinčiných radách, velikém pádu Modrého Toho a ještě větším loučení.

   Když si dost užili první slast z borůvek, začalo Modré To vyprávět. ,,Já patřím na duhu. Bydlím na ní odmalinka, v modrém proužku. Na duze je to nejkrásnější bydlení na celém světě. V našem modrém proužku jsme všichni úplně celí modří, někdo světlounce, jiný tmavě jako obloha pozdě večer. A jak to tam voní! Po borůvkách a po švestkách a po modrých hroznech. A létají tam hejna modrásků a ledňáčci a taky modří papoušci - víš vůbec, jak vypadá papoušek? Jéje Adlí, jak tam je nádherně!" Modré To vyskočilo a začalo se zvláštně motat a taky zpívat:

,,V modré duhové krajině
voní to po hroznech, po víně.
Modrou nosíme povinně,
modro máme i v komíně!"

Najednou se posadilo a celé zesmutnělo. ,,No jo, tam je nádherně, ale já tam nejsem. Tady je taky nádherně, ale já patřím na duhu. Ale jak se na ni dostanu? Cestu neznám..." Adlinka se podivila. ,,Jak to, že neznáš cestu, když odtamtud přicházíš? To přece nedává rozum. Odkud jsi přišlo? Když tudy půjdeš pozpátku, musíš přece dojít až zpátky na duhu." Adlinčinka rada zněla rozumně, ale Modré To vypadalo ještě smutněji. ,,Máš pravdu, Adlinko, kdybych šlo rovně, cestu nepoznám, zato když se vydám pozpátku po svých stopách, nemůžu se ztratit. Ale ono to má háček. Já jsem z duhy neodešlo, já z ní spadlo. Víš, jak vznikne duha?" Adlinka zavrtěla hlavičkou. Měla duhu moc ráda, ale vlastně nikdy ji nenapadlo přemýšlet, z čeho je.
   ,,Duha je z deště a ze sluníčka zároveň.  A tak si lítá po světě a ukáže se vždycky tam, kde naráz prší a svítí sluníčko. Je to ale pěkně bujný koníček, řeknu ti, vždyť je mokrá a suchá zároveň! A nejdivočejší je teď na jaře, když hodně prší a hodně svítí. Teď zrovna přistála tady u vás, ale protože začalo hodně svítit sluníčko a duha vyčmuchala, že někde blízko lije jako z konve a že je tam potřeba, vzepjala se, vyskočila a rozběhla se tam. No a jak se najednou zatřásla, zrovna jsem se ničeho nedrželo a spadlo jsem. A teď nevím, jak zpátky."
   Modré To vypadalo, že se brzo rozpláče. Adlinka ho hladila po hlavičce a utěšovala. ,,Neboj, ona pro tebe určitě přiletí. Můžeš zatím bydlet u mě, mám místa dost a postýlku moc pohodlnou. Anebo," plácla se Adlinka do čelíčka, ,,ji dohoníme a vrátíme tě zpátky! Nemůže být přeci daleko a teď prší tak často, že ji určitě musíme brzo potkat." Modré To se zaradovalo. Adlinčiny rady zněly moc dobře a chytře. Jistě, když se teď vydají na cestu, určitě duhu brzičko chytí.
  ,,Adlí, balíme!" zavolalo a zvedlo se z lavičky tak prudce, až se Adlince rozkmitala tykadla. Vyskočila a vběhla do chaloupky. Tam se zarazila a bezradně se rozhlížela. ,,Modré To! Co si mám vzít na cestu? Nikdy jsem nikam na výlet nešla, zato ty lítáš po světě odmalinka." Modré To se zamyslelo. ,,No jo, ale já lítám s celým svým bydleníčkem, kamarády, s naší zahrádkou a naším potůčkem a tak vůbec. Vlastně samo nevím, co si s sebou vzít. Ale asi nějakou peřinku, kdybychom duhu do večera nechytili a taky nádobí, abychom měli na čem vařit oběd. S jídlem si starosti dělat nemusíme, kde jsem já, tam je voda a taky všechno modré ovoce, na jaké si jen vzpomeneš - borůvky, švestky, hrozny..."
   Adlinka si tedy vzala peřinku a něco na vaření, pro jistotu ještě sukýnku do zásoby a taky kostku cukru a dva klásky obilí. No nesmějte se, Adlinka byla maličká a s kostkou cukru sladila celý půlrok a klásek byl pro ni jako pytel zrní. Aby to všechno nemuseli nést v náruči, vytáhla Adlinka vozíček žebřiňáček, se kterým jezdívala sbírat dobré věci. Všechno na něj naložili, Adlinka zavřela chaloupku a vydali se na výlet za duhou.
   Ale nedošli ani do půlky paloučku, když na ně padl stín. Modré To se leklo a malinko uskočilo. Adlinka se jenom smála. Ten stín znala moc dobře a znamenal, že má blizoučko nad sebou svou věrnou velikou kamarádku. A opravdu, vlaštovka ladně přistála přímo před nimi. Vypadala trošičku smutně. Adlinka nerozuměla, co se děje. Jiřka jí to ale hnedle vysvětlila. ,,Adlinko, ty jdeš někam na cestu a ani se s námi nerozloučíš? Vždyť bychom ani nevěděli, kam ses nám poděla! A hlavně se mi bude tak moc stýskat, vždyť jsem zrovna přiletěla." Adlinka ji pohladila po černé hlavě. ,,Ale Jiřinko, co tě nemá! Vždyť já jdu jenom doprovodit Modré To a hned budu zase zpátky. Jestli nepřijdu domů dneska k večeru, určitě se vrátím zítra." Vlaštovka se upokojila, popřála jim pěkný výlet a doprovodila je až na kraj loučky.

úterý 31. března 2015

Vlaky

Dlouho jsem nic nepsala, tak teď to vezmu v trochu větším kalupu :) Adlinka pokračuje a přidávám vlakovou básničku, vonící jarem. Mám vlaky ráda, jezdí rychle, jezdí daleko, jezdí pohodlně a nedrncají - a tak se v nich dobře píše a ještě líp se píše o nich. Třeba takhle...


Dívám se z okna vlaku
Proč?
Je tam tma
a fouká
Nesmí se to
- a průvodčí už prošel
Proto se dívám


Adlinka - vyprávění druhé

VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ
Ještě o puntíčcích, o malování na střechu a o tom, jak přišlo Modré To

  Jak už jsme si pověděli, Adlinka měla ze všeho nejradši svůj domeček a puntíčky. A tak se vždycky zjara pustila do zkrášlování své chaloupky a pak v něm nepřestala po celý rok. Jednou takhle zrovna seděla na stříšce, vedle sebe kbelík s bílou barvou, a malovala flíčky. Okolo rozpustile poletovala Jiřka. ,,Jiřko," hrozila jí Adlinka naoko prstem, ,,nelítej tak nízko. Jinak začne pršet a déšť mi smyje celou mou práci!" Už dávno si všimla, že když vlaštovky létají u země, brzo se spustí lijavec. Myslela, že ho tak schválně přivolávají. Jiřka se snesla blíž. ,,Říkala jsem ti mockrát, že já lítám tam, kde jsou k ulovení mouchy. A ty prostě před deštěm poletují nízko. A navíc," zasmála se, ,,sama moc dobře víš, že malovat puntíčky tě nikdy neomrzí. Ráda si uděláš nové." Adlinka maličko zrudla, pak se začala smát a pokračovala v malování. U toho si prozpěvovala:

,,Na střeše mám čtyři flíčky,
dveře zavřu na knoflíčky,
na tlapkách mám pantoflíčky...

... na plotně mám šunkoflíčky!" pleskla se do čela, sklouzla ze střechy a běžela do chaloupky. Inu, co naplat - přece jenom byla trochu popletená a zapomnětlivá. Doletěla do kuchyně a jen tak tak stihla zachránit svůj oběd. ,,Ještě schovám barvu a půjdu se najíst," řekla si. Odnesla kbelík ze střechy, vešla zas dovnitř a zavřela za sebou dveře.
   V tu ránu začalo lít jako z konve. Adlinka se usadila na židli a spokojeně se nadechla. Stihla to úplně těsně. Zachránila barvu i šunkoflíčky. Jen puntíčky jí smyje déšť, ale to jí vůbec nevadí. Jiřka měla pravdu - Adlinka má teď aspoň důvod, proč si je namalovat znova. Zvesela se pustila do obědvání. Nikam nespěchala, užívala si svůj kuchařský výtvor a dívala se, jak se za oknem čerti žení. Když dojedla, vystrčila pekáč i talířek za dveře, aby se jí v tom dešti rovou umyl. Dveře rychle zabouchla, aby náhodou nezmokla nebo aby ji neofouklo. Vždyť sem ji taky přifoukl vítr a Adlince se nikam pryč nechtělo, a tak si na něj dávala dobrý pozor.
  Najednou se jako na povel vyčasilo. Mraky utekly a ukázala se čisťounce modrá obloha. Adlinka se zaradovala a vyběhla ven. Nemohla uvěřit té změně. V tom okolo ní proletělo hejno motýlků, vsadila by se, že to byli modrásci, a zároveň ji do nosu praštila ohromná vůně. Taková, jakou na jaře nikdy neucítíte. Vůně borůvek a pak švestek. Adlince se zdálo, jako by všechno kolem zmodralo. A tu se najednou z lesa vynořilo prapodivné stvoření.
  Bylo celé modré a usměvavé. Vesele se culilo na Adlinku a mávalo jí. ,,Kdo jsi? Kde se tu bereš?" ptala se Adlinka. ,,Mně říkají Adlinka a žiju tady," dodala s roztomilou úklonou. Stvoření se zastavilo a vypadlalo, že usilovně přemýšlí. Pak se zase zaculilo, jako by se červenalo, kdyby nebylo tak modré, a taky předvedlo něco jako úklonu. ,,Jsem Modré To a žiju na duze. Totiž žilo jsem na duze, ale spadlo jsem z ní..." Adlince připadalo Modré To malinko popletenéa zašmodrchané. Pak ji ale napadlo, že taky odněkud spadla a možná je popletená úplně stejně.  S další malou úklonkou pokynula příchozímu, aby se posadilo na lavičku před chaloupku. ,,Teší mě. Zrovna jsem obědvala šunkoflíčky a trošku mi zbylo. Chceš?" Ani nepočkala na odpověď, vběhla do chaloupky a skoro hned z ní zase vycházela s plnou miskou. Modré To se nedalo dvakrát pobízet a pustilo se do jídla. Za chviličku nezbyl ani kousek šunky, ba ani jediný flíček. ,,Děkuji ti, Adlinko," řeklo Modré To způsobně a podalo Adlince misku. ,,Máš ráda borůvky? Nebo radši švestky? Nějakou ti na oplátku dám." Adlinka nemohla odmítnout. Švestky jí vždycky chutnaly a borůvky, ty modré puntíčky v křoví, měla ráda nade všechno ovoce.
A protože byla malinká, uměla si je užít mnohem líp než my. Připadaly jí tak veliké jako nám jablíčko. Nadšeně kývla a těšila se na zákusek. Byl duben, ale Modré To odkudsi vylovilo dvě borůvky, pro každého jednu. Adlinka se úplně zapomněla divit, jak je to možné. Spokojeně se pustili do jídla.

pondělí 2. března 2015

Adlinka - vyprávění první

VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ
O tom, kdo je to Adlinka, o Jiřce a o puntíčcích

  Byl jednou jeden les, v tom lese byl malý palouček a na paloučku žila Adlinka. Žila tam už dlouho, jak sama říkala, ale ne odjakživa. Tak odkud se vlastně vzala?
  Inu, to bylo tak. Jedné letní noci zuřila obrovská bouřka. Z nebe padaly provazy deště a foukal strašlivě silný vítr. A ten sem odkudsi přivál malinkou bytůstku - možná trochu vílinku, možná spíš broučka nebo taky titěrné děvčátko. Osůbka seděla na trávníku a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Najednou se před ní objevil veliký pták. Byla to Stará vlaštovka, elegantní a vychovaná dáma.
   ,,Kdo jste a jak jste se tu vzala?" optala se. ,,Já jsem sem prosím spadla..." vysoukala ze sebe bytůstka. ,,Cože jste? Adla?" opáčila nechápavě trochu nahluchlá Vlaštovka. ,,Ale né," osmělovala se bytůstka pomalu, ,,spadla jsem sem. Ze vzduchu. Na hlavičku..." ,,Ach tak," pochopila Vlaštovka, ,,a jakže se ráčíte jmenovat?" Bytůstka trošku znejistěla. Nerozuměla moc dobře Vlaštovčině vybrané mluvě. ,,Já nevím, prosím..." Vlaštovka se zamyslela a pak řekla: ,,Tak ti budu říkat Adla. Ale až vyrosteš, zatím budeš Adlinka." Adlince se to moc líbilo. A protože už nikdy nevyrostla, to jméno jí zůstalo.
  Adlinka se zabydlela ve velikém hřibu na kraji louky, do kterého myši vyhlodaly dutinku. S jejím příchodem jako by se do domečku přistěhovalo zvláštní kouzlo. Hříbek nestárnul, netlel a nečervavěl, nožička se mu zpevnila jako stěna a stala se z něj opravdová chaloupka. Adlinka si často říkala, že by radši bydlela v muchomůrce, protože snad nade všechno milovala tečky, flíčky a puntíčky. Svůj hřibový domeček ale milovala taky, a tak se jí v hlavičce usadil parádní nápad. Prostě si namalovala puntíčky na střechu barvou.
   Zanedlouho znal Adlinku celý palouček a brzy už půlka lesa. Broučci, myšky a malí ptáčci ji měli rádi a ona zase je. S každým si měla co povídat, pro každého našla chvilku. Byla maličko popletená, vždyť taky spadla na hlavičku, a tak občas dělala bláznivé věci. Nikomu neuměla rozumně poradit, ale když byl někdo smutný, vždycky ho dovedla utěšit a rozveselit. A kdo rozveseloval Adlinku? To nevím, protože Adlinka byla zkrátka veselá pořád.
   Její nejlepší kamarádkou ale byla Jiřka. Jiřka byla vlaštovčátko, dcera Staré vlaštovky. Narodila se loni na jaře a s Adlinkou se brzy spřátelily. Ta moc ráda tvrdila, že Jiřka je její největší kamarádka. Protože ty dvě byly nezkrotná a nerozlučná dvojka, ale hlavně protože Jiřka už jako malinká byla mnohem větší než Adlinka. A tak jenom co se naučila trošku létat, začala Adlinku vozit na zádech. O to osamělejší si Adlinka připadala celou zimu, protože Jiřka odletěla za sluníčkem do teplých krajin.
   A o to veselejší byla, když jí teď na jaře nad chaloupkou zakroužilo hejno vlaštovek a mávaly jí křídly. ,,Dobrý den, Adlinko!" volaly, ,,tancuj, skákej, raduj se, jaro je tu!" Nejmenší vlaštovka se krásným obloučkem spustila dolů Adlince přímo před dveře. ,,Ajéje, to jsou k nám hosti!" zavolala Adlinka. A jací! Vždyť se jí vrátila její Jiřka, Jiřinka - vlaštověnka. A byla celá jako nová. ,,Jiřko, páni, ty jsi ale vyrostla!" divila se Adlinka. Vlaštovka se spokojeně nafukovala. ,,Jsem už skoro tak veliká, jako moje maminka! Ale ty Adlinko se mi zdáš nějaká menší. Určitě jsi nevyrostla ani o kousíček." Jiný by se urazil, třeba vy nebo já, ale Adlinka se jenom zasmála. ,,Já už nerostu a je to tak dobře. Ty se do hnízda vejdeš, ale já bych se nevlezla ani do domečku ani do sukýnky." A na ta slova se začala točit, až se jí sukýnka rozvlnila a puntíčky, co na ní byly, se slily v jednu nekonečnou čáru. Jiřka vyletěla kousek do vzduchu a začala kroužit nad Adlinkou. Radovaly se z jara a z toho, že se zase vidí.
 
 

Adlinka a Modré To

Tak nějak jsem se loni pustila do psaní pohádky. Zatoužila jsem asi po něčem, čím bych se potěšila a rozveselila. Celkem to zatím vychází, a tak jsem se rozhodla podělit se o tuhle svou radůstku - když se tak hezky blíží to jaro... Budu vám tedy zprostředkovávat své milé alterego - Adlinku, a taky Modré To. A kdo to je? Uvidíte sami :)

Plány

Tak znova...
Nějak mi to s blogováním nejde, začnu ..... a za chvilku nevím, kam dál. Zase mě ale napadlo, že to risknu. Řekla jsem si, že zásoba v šuplíku přerostla všechny meze a až se vyčerpá, už tam snad bude další. A tak zkusím s železnou nepravidelností vynášet ta svoje písmenka na světlo...

Pěkné počtení přeje Adli